Opožděná reportáž
Kalendář závodů je už zase jakž takž à jour, alespoň co se českých závodů týče. Tak se můžu v duchu vrátit o 14 dnů zpátky: Na poslední sobotu a neděli v dubnu jsem zamířil jižním azimutem na závody v Gmündu. Vezl mě náš "lyžařský" člen Vláďa; z Příra se závodů účastnil ještě Honza Picka. V sobotu se startovalo až odpoledne, takže z parkoviště v Gmündu jsme šli na shromaždiště v přírodním parku Blockheide po dobře vyhřáté cestě. Všude kolem byla slyšet čeština, protože této skvělé příležitosti využili nejen Jihočeši (ti tam snad byli všichni), ale i čeští orienťaci odjinud. Všechny n&a... více

Opožděná reportáž
Kalendář závodů je už zase jakž takž à jour, alespoň co se českých závodů týče. Tak se můžu v duchu vrátit o 14 dnů zpátky: Na poslední sobotu a neděli v dubnu jsem zamířil jižním azimutem na závody v Gmündu. Vezl mě náš "lyžařský" člen Vláďa; z Příra se závodů účastnil ještě Honza Picka. V sobotu se startovalo až odpoledne, takže z parkoviště v Gmündu jsme šli na shromaždiště v přírodním parku Blockheide po dobře vyhřáté cestě. Všude kolem byla slyšet čeština, protože této skvělé příležitosti využili nejen Jihočeši (ti tam snad byli všichni), ale i čeští orienťaci odjinud. Všechny nás čekala mapa Blockheide v měřítku 1:7500, která dobře čitelným způsobem zobrazuje mimořádně členitý terén onoho přírodního parčíku. Tedy kopce, kameny, srázky a kamenitá údolíčka, malé lomy a v některých miniaturní jezírka, proměnlivé porosty a nepravidelné cesty. Kontroly byly místy trošku zašité a tratě byly po oba dny vedeny docela zajímavě a umožňovaly různé postupy - tedy až na diváckou kontrolu (čtyři kontroly před cílem), která mě z pochopitelných důvodů nikterak nenadchla. Celkově byly závody velmi vydařené, a pokud bude tento maličký prostor těsně vedle města znovu využit, neváhejte s účastí.
Pondělí a úterý jsem pak věnoval pěším výletům okolo Nové Bystřice. V sobotu jsem se vydal na západ, prosmýkl se mezi golfovými hřišti a zaplul do mejestátního lesa, který sahá až ke Staňkovu. Zmapovaná je jen jeho severní část, kde dělali Magnusáci loni v červnu ME dorostu a béčka. Mapu "U šmejdů buku" můžete vy všichni (byl jsem tam tehdy z Příra sám) získat na závodech na konci letošního června, pokud ovšem oželíte rogaining.
V úterý jsem se pak vydal na jihovýchod a pak se stočil na Landštejn. Les v trojúhelníku mezi Klášterem, Rajchéřovem a Starým Městem se přímo nabízí pro případ, že by Příro mělo spoustu peněz pro mapaře. Přibyly sice nějaké lesní asfaltky a větví se tam cyklostezky, ale jinak je to krásný hluboký les. Vláďova sýpka v Mýtinkách by bylo dobrým výchozím bodem, ovšem postrádá některé nezbytné infrastruktury - není tam např. připojení na internet ani hospoda.
Nejbližší další záminku k cestě na jih budeme mít na závodech za měsíc.

12 vteřin od bronzu! Takto jsem dopadla na Litoměřickém tulipánu. Samozřejmě bych na taký výsledek byla normálně pyšná, ale v tomto případě jsem se z toho až dodnes nemohla vzpamatovat, protože jsem se porazila sama, a to paradoxně vlastní hlavou a nikoli pomalýma nohama. Hned na startu ranního sprintu na litoměřickém výstavišti jsem si vzala mapu a nemohla se rozhodnout, kam vlastně běžet, vůbec jsem nechápala, co je co. Až když jsem pomalu došla k trávníku se stromy a vystartovala soupeřka za mnou, mě napadlo, že bych třeba mohla použít buzolu a mapu si zorientovat. Pak už to bylo jasné, stejně jako to, že ona soupeřka za mnou má výrazně rychlejší nohy a o něco horš&ia... více

12 vteřin od bronzu! Takto jsem dopadla na Litoměřickém tulipánu. Samozřejmě bych na taký výsledek byla normálně pyšná, ale v tomto případě jsem se z toho až dodnes nemohla vzpamatovat, protože jsem se porazila sama, a to paradoxně vlastní hlavou a nikoli pomalýma nohama. Hned na startu ranního sprintu na litoměřickém výstavišti jsem si vzala mapu a nemohla se rozhodnout, kam vlastně běžet, vůbec jsem nechápala, co je co. Až když jsem pomalu došla k trávníku se stromy a vystartovala soupeřka za mnou, mě napadlo, že bych třeba mohla použít buzolu a mapu si zorientovat. Pak už to bylo jasné, stejně jako to, že ona soupeřka za mnou má výrazně rychlejší nohy a o něco horší mapu. Na trojce jsem byla už výrazně před ní, čtyřku jsem jí musela ukázat, protože se chystala proběhnout kolem, když jsem z příslušného křoví akorát vyskočila. Zatla jsem zuby a vydržela až na dvanáctku. Pak jsem se potřebovala vysmrkat a vydýchat, navíc postup na ní i od ní vedl přes louku, na kterou ona akorát dorazila. Mezi šestnáctkou a sedmáctkou mě doběhla jedna z favoritek (podle mě byly dvě - Mary Podrábská a Škorpilka, která startovala v naší kategorii jako poslední, tři minuty za mnou), která zároveň za běhu vysvětlovala své dceři, která k ní vztahovala mapu s žádostí o pomoc, že si má poradit sama, ona že závodí. O kus dál zase radila synkovi, že tatínek běžel před chvílí tamhle, takže mu poradí on. Přesto byla stále kousek přede mnou, i když mě udivilo, že o moc rychleji neběží. Na dvacítce jsem opět předehnala onu "ekonomku", co startovala za mnou, protože zrovna odbíhala z 21 zpět na 20. Teprve u předsběrky jsem se míjela se Škorpilkou, která měla stejný problém s první kontrolou, a když jsem zjistila, že sběrka je pět metrů přede mnou a se svým novým rychlým čipem kolem ní v podstatě můžu jen proběhnout s nataženou rukou, vybičovala jsem se k závěrečnému sprintu. Škorpilka si zjevně myslela, že mě ještě předběhne, ale jen co jsem zaslechla za sebou její dupání, nasadila jsem turbo a cíl orazila těsně před ní. Mirek v cíli netušil, zda mě má obdivovat nebo se užírat závistí, že takovou rychlost on vyvinout nedokáže. Na stometrovém doběhu jsem mu to dala šest vteřin. Lucie se na mě dívala vyčítavě, že mi řve dítě (chápu, jde o Matouškovu nevěstu) a já ho nejdu ani utěšit a nedošlo jí, že turbo mi sežralo veškerý kyslík a já se nemůžu pohnout, dokud nějaký nedočerpám.

Druhá etapa, kterou byl skorelauf po městě s několika povinnými postupy, se mi dost líbila a myslím, že i docela podařila, i když jsem možná jednu skupinku kontrol měla naběhnout z jiné strany a pár postupů jít také trochu jinudy, ale těžko říct, na dlouhé taktické přemýšlení a vyměřování mě moc neužije. Co nemáš v hlavě, musíš mít v nohách, tak jsem se dost snažila a do poslední etapy jsem startovala na třetím místě. To už byl klasický skorelauf a já ho dokonale pohnojila. Nepochybně k tomu přispěl i Mirek, který se po druhé etapě vztekal, že naběhl do neprůchozího průchodu, který měl být podle mapy průchozí. Ztropil takovou scénu, že se mu neopovažovala smát ani jindy rejpavá Štěpka a jen vedle mě na lavičce špitla, že nechápe, proč se tak vzteká, vždyť je to jen závod. Navíc by byl poslední tak jako tak, takže jsem spíš čekala, že se zeptá, jak jsem dopadla já a podpoří mě na vzestupu.

Kromě těch dvanácti vteřin, které jsem nechala v první i poslední etapě hned několikrát (můj náskok po druhé etapě byl 4 minuty!) mě mrzí i to, že jsem si Litoměřice opět neměla šanci prohlédnout jinak než letmo při druhé etapě, protože mi i za běhu přišly dost hezké. Štěpka zapomněla, že už není v Portugalsku a divila se, jak jsou ty holky v jednadvacítkách rychlé. Přitom byla v první etapě jedenáctá a ve druhé dokonce pátá. Bohužel při třetí etapě v přehršli kontrol nahuštěných na malém prostoru zřejmě jednu přehlédla a skončila disk. Porazila ji tak Lucka, která celkově v D21 obsadila 24. místo (ze 44). Slávek obsadil v H21 33. místo, ovšem z 87, kteří doběhli všechny tři etapy. jedním z těch, co do třetí etapy nenastoupili, byl i Honza Haering, který musel odjet domů.

Protože stále nenalézám dost času a hlavně klidu na psaní referátů o účasti na četných OB akcích - v poslední době např. oblastní mistrovství na KT v Žilině či pořádání Dne orientace v přírodě na Mělníku - přišla mi velmi vhod Béďova zprávička z prvních letošních bajků v Šaštíně, která dorazila i s videookumentací:

Takto zaznamenala GPS mé bloudění při MTBO na Slovensku.
Při sledování mého postupu na 2. kontrolu se určitě dobře pobavíte.
(Fanděte modré tečce - to jsem já!)
https://www.youtube.com/watch?v=30nsC9hsiIQ

Zdravi, Beda (Priro)

O víkendu 21. - 22. 4. jsme zajeli k Prostějovu na MČR v Trail-O. Čekalo nás perných dvacet hodin vyplněných čtyřmi závody v prostoru bývalého muničního skladu. Program začínal v sobotu odpoledne prvním ze dvou denních závodů v Trail-O. Šlo o tzv. A-Z závod, kdy se stačilo rozhodnout, zda kontrola je na správném místě nebo není. Měla jsem obavy, jestli vůbec objevím všechny lampiony, protože v závodě nebyla žádná rozhodovací stanoviště, ale nakonec se mi závod moc líbil. Většina kontrol mi přišla docela lehká, buď to bylo tam, kde mělo nebo to bylo úplně mimo. Žádné chytáky a pastičky, prostě pravý "orienťák". Pravda je, že jsem hned u třetí k... více

O víkendu 21. - 22. 4. jsme zajeli k Prostějovu na MČR v Trail-O. Čekalo nás perných dvacet hodin vyplněných čtyřmi závody v prostoru bývalého muničního skladu. Program začínal v sobotu odpoledne prvním ze dvou denních závodů v Trail-O. Šlo o tzv. A-Z závod, kdy se stačilo rozhodnout, zda kontrola je na správném místě nebo není. Měla jsem obavy, jestli vůbec objevím všechny lampiony, protože v závodě nebyla žádná rozhodovací stanoviště, ale nakonec se mi závod moc líbil. Většina kontrol mi přišla docela lehká, buď to bylo tam, kde mělo nebo to bylo úplně mimo. Žádné chytáky a pastičky, prostě pravý "orienťák". Pravda je, že jsem hned u třetí kontroly udělala čelem vzad a rozhodla se odejít závod pozpátku, protože už jsem déle nemohla snést psychický teror našich holčiček, takže jsem měla po většinu závodu klid. Udělala jsem jen dvě chyby, jednu dokonce stejnou s Lenkou Forstovou, která si z posledních závodů ve Švédsku přivezla 4. místo. Obě jsme si myslely, že lampion nebyl na správné světové straně. Díky tomu jsem získala další poznatek, který jsem si nazvala "Lešťova tolerance". Navíc to šla Lenka po závodě proměřit a zjistila, že umístění lampionu opravdu odpovídalo popisu. Dvě chyby udělal ještě jeden soupeř, ale já měla oproti němu extrémně dlouhý čas z časovek (až přemýlím, jestli mi to ten pořadatel nezměřil špatně, protože doteď jsem byla vždycky dost rychlá), takže mě ve výsledcích předběhl a já skončila šestá. Ovšem porazila jsem Zdenko Horjana, který má dvě stříbrné medaile z MS. A to jsme se ani nemuseli snažit o rušení jeho noční koncentrace - bydlel totiž ve vedlejším pokoji i se svojí ženou a dcerkou Zarou, se kterou se hned skamarádila Anežka.

Na noční závod v trailu jsem byla moc zvědavá, a protože Mirek odmítl hlídat děti i přes můj argument, že já mám na závod přednost, protože on byl na "nočáku" v Jedomělicích, museli jsme je vzít sebou. Šárka to vzala sportovně a celý závod včetně cesty tam i zpátky prospala v autě. Zato Anežka byla zpočátku plna života a nadšeně si svítila baterkou, ale už u šesté kontroly začala být neuvěřitelně prudérní a nátlak postupně zvyšovala, takže poslední kontroly jsme vzali úprkem. Naši společnou nejlepší baterku Lenka popsala slovy "na mapu mi ve Švédsku posvítila velmi dobře", takže jsme si příliš velké šance nedávali. I oba dohromady jsme nasvítili tak akorát umístění lampionů, ale objekty vidět nebyly. Já jsem sice po chvíli koukání do tmy začala zjišťovat, že vidím, ale pak přišel či přijel někdo, kdo zasvítil z boku, a zase jsem neviděla nic. Protože čekat na Libora se světlometem, kterým prosvítil les skrz naskrz se nám už kvůli dětem nechtělo, byli jsme odkázáni na míjející závodníky, kteří měli lepší baterky a muselo nám stačit osvícení, které nabízeli oni. Všichni dost šetřili, protože se báli, že jim světlomety nevydrží do konce a někteří dokonce zhasínali ihned, jak zjistili, že se chystám využít zrovna jejich zdroj světla. Dvě kontroly jsem si zkazila sama, jednou jsem si nezkontrolovala, že rýha, kde měly být lampiony, je úplně vedle a podruhé mi nedošlo, že kupka s odrazkou není v hustníku. To už bylo ale na konci a já byla z Anežky úplně vyřízená. Nakonec jsme měli s Mirkem stejně bodů, i když ne stejné chyby. Časovku měl rychlejší o 7 vteřin, takže mě porazil. Ovšem, kdybych těsně před odjezdem na tyto závody nepřipravovala tratě včetně popisů pro Dny orientace v přírodě na Mělníku, tak by mě možná porazil i na body, protože bych nejspíš udělala v časovce stejnou chybu jako on. Nejenže nerozeznal značku pro budovu od značky pro zpevněnou plochu, což já na první pohled také ne, ale ani si ty popisy nepřečetl pořádně a tudíž ho na rozdíl ode mě nezarazil popis vnitřní roh budovy (ve skutečnosti zpevněné plochy).

V neděli program pokračoval druhou etapou MČR, která mi už nepřišla tak jednoduchá jako ta sobotní. Rozhodovací stanoviště byla a množství lampionů se pohybovalo od tří do šesti na stanoviště. Psychický teror našich holčiček opět pokračoval, i když ve zmenšené míře. Šárka dostala napít hned za časovkou, která byla tentokrát na začátku a za chvíli i usnula a u Anežky mi dalo největší práci přesvědčování, že pokud je někdo nablízku, tak musí být tiše a zároveň, že se jí nesnažím utíkat, ale chodím sem a tam. V půlce trati se nechala uspat i ona. Pak už jsem měla pocit, že mi to docela jde a závod dokončila v rychlém tempu. Proto mě velmi nemile překvapil pohled do solutionů, které jsem dostala v cíli a navazující závod v Temp-O jsem spíš prošla, aby se neřeklo, než že bych byla schopná podat nějaký rozumný výkon (při normálním orienťáku se tolik neunavím). Průkazy jsem odevzdávala s myšlenkou, že na příštím závodě, kterého se zúčastním, bych ráda viděla lampiony nejblíže 100 metrů od sebe. Náladu mi malinko zvedl Lešťa, který mi oznámil, že má sedm chyb a Libor také, což se mi zdálo neuvěřitelné. Po kontrole mého ražení se ukázalo, že ani já bych na tom nemusela být až tak špatně, jak to vypadalo po náhledu do řešení. Čtyři kontroly byly po protestech zrušeny, na některých uznáno jiné řešení, ale i tak jsem nedopadla tak dobře jako v sobotu. Porazila jsem sice Mirka i Dušana Vystavěla, kteří byli v sobotu přede mnou, ale v součtu obou dvou závodů byl Mirek nakonec přede mnou díky rychlejším časovkám a kromě něj mě porazil i Zdenko a para favorit Shirjajev (že my mu den předtím domlouvali ubytování a nenechali ho spát v autě :-)), takže jsem si oproti sobotě v celkových výsledcích o místo pohoršila a skončila celkově sedmá. Díky sporným kontrolám jsem se však naučila pár dalších věcí, například ohledně definice mezi, tentokrát mezi čím se to "mezi" vymezuje (odminula už umím co je "mezi" a "Liborovu toleranci mezi"). Výsledky jednotlivých závodů najdete například zde.

V sobotu 14. dubna se nabízelo několik možností, kam vyrazit na závody. Mirek lehce preferoval ty, co měl nejblíže ke Rtyni, ale nakonec jsme se rozhodli pro Ostašov. Opět nás nalákalo pohostinství Alblíků (kdy se mi povede se v neděli ráno "zbavit" Anežky, která odběhla za Zuzankou, a válet se v posteli až do devíti?), i když z terénu jsem měla strach. Na základě informací ze stránek pořadatelského oddílu a své staré zkušenosti jsem se děsila, jak budu v prudkých svazích současně přelézat jeden padlý strom za druhým a cachtat se v bažinách, které jsou jedinou věcí, jíž se při orienťáku bojím (rozhodně víc než setkáni s divočákem). Mé obavy se nakonec vypln... více

V sobotu 14. dubna se nabízelo několik možností, kam vyrazit na závody. Mirek lehce preferoval ty, co měl nejblíže ke Rtyni, ale nakonec jsme se rozhodli pro Ostašov. Opět nás nalákalo pohostinství Alblíků (kdy se mi povede se v neděli ráno "zbavit" Anežky, která odběhla za Zuzankou, a válet se v posteli až do devíti?), i když z terénu jsem měla strach. Na základě informací ze stránek pořadatelského oddílu a své staré zkušenosti jsem se děsila, jak budu v prudkých svazích současně přelézat jeden padlý strom za druhým a cachtat se v bažinách, které jsou jedinou věcí, jíž se při orienťáku bojím (rozhodně víc než setkáni s divočákem). Mé obavy se nakonec vyplnily jen částečně. Kopce byly, první část závodu se v podstatě lezla pořád jen do kopce, ale les byl moc pěkný. Stromy jsem přelézala jen dva, když nepočítám ty, přes které jsem se neúspěšně snažila dostat ke konci trati v hustníku. Ani těch bažin mi nepřišlo zas až tolik, kolik slibovali pořadatelé. Jen v jednom místě zbylo ještě trochu sněhu. Problém jsem měla vlastně jen s jedničkou, kterou byl kámen tak mrňavý, že se schoval za miniaturní stromek a přestože jsem k němu zamířila docela přesně a dvakrát kolem něj prošla, objevila jsem ho až napotřetí, kdy jsem se k němu přiblížila z jihu. Trochu práce mi dala i devítka, kde jsem sice naběhla správnou rýhu, ale ta mi zmizela v hustníku, při jehož obcházení jsem pokaždé sešla ze směru a nedokázala se vrátit zpět. Na ještědské oblasti jsou zřejmě Káčka prestižnější záležitostí než L, protože v D21K závodily samé dobré a tak jsme si s Luckou odnesly pěknou ztrátu. Naopak Slávek v H21K skončil třetí. Radost měl i Pavel Izák, který tentokrát vyzkoušel H40 povedlo se mu porazit dokonce dva soupeře. Ivana šla odvážně a jak jinak do D21L, kde skončila 15. Další příjemnou událostí dne bylo setkání s TomBou, které ho jsem už pár let neviděla, protože nikam nejezdil a já zase nejezdila na SAXBO.

Včera jsem se tak soustředila na sebechválu, že jsem zapomněla pár věcí pochválit i kotlíkům. Například startovní čísla, kde kromě startovních časů byla pro každou etapu napsaná i vzdálenost na start a převýšení, takže jsem nemusela pořád lovit schované pokyny (cokoli papírového je u našich holčiček velmi oblíbené, tak je potřeba důležité papíry řádně ukrývat). A to mi moje číslo nejprve nechtěli vydat, tvrdili, že PVP obálka se někam zatoulala, z čehož byla smutná především Anežka, která na ni čekala u prezentace a nechtěla se hnout, dokud ji nedostaneme. Další pozitivní věcí byla školka, která byla v pátek dokonce vytápěná a pokaždé byl připraven i dětský závůdek. V pátek byl tr... více

Včera jsem se tak soustředila na sebechválu, že jsem zapomněla pár věcí pochválit i kotlíkům. Například startovní čísla, kde kromě startovních časů byla pro každou etapu napsaná i vzdálenost na start a převýšení, takže jsem nemusela pořád lovit schované pokyny (cokoli papírového je u našich holčiček velmi oblíbené, tak je potřeba důležité papíry řádně ukrývat). A to mi moje číslo nejprve nechtěli vydat, tvrdili, že PVP obálka se někam zatoulala, z čehož byla smutná především Anežka, která na ni čekala u prezentace a nechtěla se hnout, dokud ji nedostaneme. Další pozitivní věcí byla školka, která byla v pátek dokonce vytápěná a pokaždé byl připraven i dětský závůdek. V pátek byl trochu náročný, ale to jen proto, že z původní závůdkové plochy si postupně přijíždějící závodníci udělali parkoviště a stojany se tak musely přepíchat jinam. Anežku zaujaly pohádkové postavičky na místo čísel, které byly zároveň i na průkazce. Problém nám dělala akorát Sněhurka, Shrek a Bořek stavitel, naštěstí jsem je v poslední době zahlédla v nějakých reklamách, tak jsem Anežčino "Co to je?" mohla zodpovědět. Moc ji to nezaujalo, takže i další dny chodila sice razit Křemílka a Vochomůrku, Rumcajze a Cipíska, Boba a Bobka, ale "tady toho pána" a "tohleto" a "tohleto". V sobotu se tatínkovi nepovedlo Šárku včas uspat a ta při tolika zajímavých lidech odmítala zůstat v kočárku. S náručí úspěšné reprezentantky Simči Karochové, která ji chovala, dokud jsem nedoběhla, byla zjevně spokojena, tak doufám, že i něco pochytila. Simču samotnou musím pochválit také za páteční stavbu tratí, oproti té brutalitě, co nám postavila někdy před dvěma? lety, kdy jsem šla D21B, to byl výrazný posun k lepšímu (taky jsem vyhrála, že ;-)). V neděli, kdy to bylo na start nejdál, měly děti svůj vlastní start, který byl výrazně blíž. Obdivovala jsem ty mrňouse, kteří se v protivětru snažili běžet proti sněhovým vločkám a byla jsem v tu chvíli ráda, že si ještě hezky sedím v teple v autě. Dokonalý byl i servis výsledků, které byly na webu pokaždé i s mezičasy, už když jsme přijeli domů a zapnuli počítač. A to jsme shromaždiště neopouštěli zdaleka poslední.

Letošních Velikonoc ve skalách jsem se nakonec zúčastnila jako jediný zástupce Příra. V pátek, kdy bylo počasí ještě relativně pěkné, mě chtěli podpořit Alblíci, ale pohled na teploměr je přiměl změnit názor a jít hledat nějaké poklady. Shromaždiště páteční etapy bylo v notoricky známém kempu v Nedamově u Dubé, ale do rybníka se tentokrát vnořil jen jeden odvážlivec. Musel se cítit asi hodně špinavý. Na start to bylo pouhých 1200 metrů a mně to přišlo ještě mnohem míň, vždyť jsem tam dorazila snad za pět minut. Naštěstí, jinak bych jako již tradičně měla letmý start. Včasný příchod jsem vykompenzovala v druhém koridoru zjištěním, že nem&aa... více

Letošních Velikonoc ve skalách jsem se nakonec zúčastnila jako jediný zástupce Příra. V pátek, kdy bylo počasí ještě relativně pěkné, mě chtěli podpořit Alblíci, ale pohled na teploměr je přiměl změnit názor a jít hledat nějaké poklady. Shromaždiště páteční etapy bylo v notoricky známém kempu v Nedamově u Dubé, ale do rybníka se tentokrát vnořil jen jeden odvážlivec. Musel se cítit asi hodně špinavý. Na start to bylo pouhých 1200 metrů a mně to přišlo ještě mnohem míň, vždyť jsem tam dorazila snad za pět minut. Naštěstí, jinak bych jako již tradičně měla letmý start. Včasný příchod jsem vykompenzovala v druhém koridoru zjištěním, že nemám popisy. Anežka mi tak snaživě podávala buzolu a čip, že jsem na ten malý papírek úplně zapomněla. Naštěstí mě Bára Baldriánová upozornila, že nějaké popisy měl vedoucí startu. To mě uklidnilo natolik, že i přesto, že jsem držela papírek celou dobu v ruce s velkou pravděpodobností, že ho někde ztratím, jsem mapování dost flinkala a spoléhala, že to nějak najdu a když vím i čísla kontrol, tak to bude lehké. Po doběhu jsem ze svého mapového výkonu moc nadšená nebyla, ale když jsem se na to podívala doma v klidu, zjistila jsem, že špatně jsem dohledala akorát kontrolu č.11 a špatně naběhla (bylo to s kopce) patnáctku. Při pohledu na výsledky jsem utrpěla menší šok, protože jsem vyhrála, i když jen takovou podřadnou kategorii jako je D35B. A dokonce jsem vedla od začátku až do konce, i když nejrychlejší mezičas jsem měla jen na jedničku - o celou minutu!, na šestku - tenhle postup mi moc komplikovaný nepřišel, navíc běhaví to mohli vzít po cestě, na čtrnáctku, ačkoli jsem zrovna vydýchávala výstup a nemohla běžet a na doběhu (tam soutěžím s Mirkem). Za osmičkou jsem si dokonce převazovala botu a že mi rozvázání toho mokrého, utáhnutého uzlu dalo dost práce. Druhé v pořadí jsem nadělila přes tři minuty, což mě potěšilo hlavně proto, že na tuhle soupeřku mám pifku už od pětidenních na Hradčanech, kdy se kromě jiného na mě pohrdlivě ušklíbla, že jsem po startu jako jediná podle pravidel běžela 500 metrů ke startovnímu lampionu a pak zase 500 metrů zpět na první kontrolu, která byla na úrovni startu. Sdělila mi, že tam šla před svým závodem HDR, takže věděla, že je to blbost a pak šla rovnou na jedničku jako všichni ostatní. Pohled na mezičasy mi zároveň prozradil, že jestli mé soupeřky přestanou dělat chyby, tak už nic nevyhraji, protože jsou evidentně rychlejší. 

V sobotu se shromaždiště přestěhovalo na louku k Jestřebí. Oproti pátku se ochladilo a cesta na start se prodloužila. Naštěstí až ke startu vedla silnice, tak jsem se tam nechala zavézt a Šárka tak mohla dostat svůj příděl a můj pobyt v lese prospat. Z auta se mi nechtělo natolik, že jsem nakonec svůj start nestihla. Check mám ražený 33 sekund po svém startu, pak ještě přelézt do posledního koridoru, ujistit se, že moji spolustartující už opravdu vystartovali a ve finále to znamenalo, že jsem po dvou etapách byla druhá s 39 sekundovou ztrátu na první. Jediné, co mě na mém pozdním startu mrzí, je to, že nevím, jestli bychom byly první obě nebo jedna z nás o nějakou tu sekundu lepší. Mohla být na startu hendikepu aspoň legrace. Trať druhé etapy naší kategorii byla docela běžecká, převýšení jen 60 m, i když mně přišlo trochu větší. Po pátečním vítězství jsem poněkud znervózněla, což se projevilo na postupu 5-6, který jsem zvolila vyloženě špatně a na 6-7, kde jsem si pořád připadala dál než jsem v danou chvíli byla. Jinak jsem šla čistě (až na dvě zaváhání v dohledávce, kdy jsem si opět neprávem nevěřila) a ke konci vyběhla i nejrychlejší mezičasy. V pátek třetí soupeřka však přestala dělat chyby, nadělila mi skoro 8 min a celkově po dvou etapách oněch 39 sekund. Opět jsem ale neměla pocit, že jsem se měla přihlásit do nějaké hodnotnější kategorie. Jak v pátek, tak i v sobotu to na mě bylo tak akorát.

V neděli ráno nás probudilo sluníčko, a tak jsme doufali, že třeba nebude až taková zima, jakou předpovídali meteorologové. Cestou do Jestřebí nás trochu zneklidňovala auta pokrytá sněhem, která jsme potkávali v protisměru a jen jsme zaparkovali na louce, spustila se sněhová vánice. Počasí mělo ale rozum, takže se na dobu mé 2,5 km cesty na start a samotného závodu, který byl dle popisů výrazně kratší a s méně kontrolami, než bylo uvedeno v pokynech, umoudřilo. Na startu jsem se seznámila s vítězkou naší kategorie po dvou etapách a ukázalo se, že je to vysoká, štíhlá a sympatická paní, takže mi bylo jasné, že pokud někde řádně nezakufruje, aniž by mě zahlédla jít správně, tak nemám šanci. Místo sympatické A4 mapy jsme tentokrát vyfasovali pořádnou plachtu Pustý kámen, kterou měli některé kategorie už včera. Postup na jedničku jsem neměla optimální, ale trefila jsem ji dobře. Údolí před dvojkou na mě volala nějaká paní "Ahoj, na co jdeš?" a když zjistila, že na 71, měla radost, protože ji hledala také. Zároveň se mě snažila přesvědčit, že musí být někde tam, co je ona. Odvětila jsem, že ne, že je dál, ale že mi nemusí věřit, protože jsem se ještě nerozmapovala. Načež jsem dorazila ke kontrole, u které dvě dívčiny hloubaly nad mapou a seběhla jsem dolů, aniž bych se podívala na číslo. Protáhla jsem se jakousi škvírou mezi dvěma šutry, zjistila, že jsem už nad srázem a vyšplhala se zase zpátky. Paní nejspíš neměla nejmenší šanci na mě zavolat, že jsem tu správnou kontrolu ignorovala a asi si pomyslela, že s tím rozmapováním jsem nelhala, i když jsem ji dovedla přímo k té správné kontrole. Následoval výstup údolím nahoru, kdy mě přecházela chuť hubnout, a pak jsem jen potřebovala za kopečkem seběhnout ke trojce. Všechno se mi zdálo na můj vkus příliš prudké, tak jsem tak dlouho spekulovala, kudy se dostanu dolů, až jsem to podešla a musela kus zpátky nahoru. Časově to byla moje největší ztráta, i když největší podíl na tom měl asi ten výstup od dvojky. Díky mému váhání jsem ale byla vyfocena pořadatelem, jak podlézám strom, tak doufám, že se mu fotka povedla a bude na ní vidět kromě mého startovního čísla do poslední etapy i oddílový dres. Od čtyřky zase prudký slez a seběh, který mi ještě nedávno nevadil, ale dnes jsem se hodně bála, pak cesta a zase šplhání do údolí. U pětky jsem zahlédla někoho z MLOKu s číslem, dokonce jsem viděla i D35B/5, tak jsem se lekla, že mě doběhla soupeřka z pátého místa. Na šestku jsem tedy vypálila a dovedla asi pětičlenný vláček dam ke kontrole, která sice byla jejich, nikoli však moje. To mě trochu uklidnilo, protože se tím ukázalo, že to nebylo D35, ale D55. Svoji šestku jsem dohledala lehce a nadšeně vyrazila na sedmičku. Nejspíš se mi zdálo, že už běžím dlouho po rovině a s kopce, tak jsem přehlédla vrstevnice na pasece a přidala si další převýšení v hodnotě 25 metrů. I přes tento kiks mám zcela neuvěřitelně na tomto postupu nejrychleší mezičas. Celkově jsem za dnešní etapu dostala dalších 11 min a 11 s. Zezadu mě nikdo nedoběhl, měla jsem dokonce o pár desítek sekund lepší čas na etapě, než ona zmíněná soupeřka z Hradčan, takže jsem své celkové 2. místo udržela.

Na rozdíl od Jeníka jsem se tentokrát držela závodů své oblasti, které byly tento víkend tři a k tomu jeden v MTBO. Začalo se sobotním sprintem na Spořilově, kde jsem si opět vyzkoušela kategorii D35 a nedopadlo to pro mě zase až tak špatně. Sice mě deprimovaly kontroly, které jsem už zdáli rozpoznala jako své a přesto mi trvalo nekonečně dlouho, než se mi k nim, i po rovině, povedlo dopravit, ale konečné 9. místo z 23 mě mile překvapilo. O místo lépe skončila v D21L Štěpka, která na famózní Kamču Gregorovou ztratila jen dvě a půl minuty. Další tři a půl minuty za ní skončila Lucka. Moc pěkně zaběhl v H21L Slávek, který obsadil 14. místo (ze 73) se ztrátou necelých tř&i... více

Na rozdíl od Jeníka jsem se tentokrát držela závodů své oblasti, které byly tento víkend tři a k tomu jeden v MTBO. Začalo se sobotním sprintem na Spořilově, kde jsem si opět vyzkoušela kategorii D35 a nedopadlo to pro mě zase až tak špatně. Sice mě deprimovaly kontroly, které jsem už zdáli rozpoznala jako své a přesto mi trvalo nekonečně dlouho, než se mi k nim, i po rovině, povedlo dopravit, ale konečné 9. místo z 23 mě mile překvapilo. O místo lépe skončila v D21L Štěpka, která na famózní Kamču Gregorovou ztratila jen dvě a půl minuty. Další tři a půl minuty za ní skončila Lucka. Moc pěkně zaběhl v H21L Slávek, který obsadil 14. místo (ze 73) se ztrátou necelých tří minut na Mrazáka. Pár pěkných skalpů si pak na 48. místě připsal i Honza Haering. Posledním Příro zástupcem v závodě byla Zuzanka, které ani zlomená ruka nezabránila v absolvování HDR. Výsledky zde.

Jediným zástupcem Příra v NOB, který pořádalo Slaný v Jedomělicích byla Štěpka, která v hlavní dámské kategorii obsadila 3. místo. Když jsem v neděli ráno dorazila na shromaždiště, vyslechla jsem si z různých stran příhodu o tom, jak můj muž svedl Magdu Horovou ze správné cesty. Poté, co mi svou verzi podala sama Magda, jsem pochopila, že za vše může Hanka Dlouhá, která prostě ignoruje jakékoli fáborky. Mirek s ní šel na start a místo po fáborkách koukal po ní, a tak přešli odbočku do lesa a pochodovali dále po silnici ještě dalšího tři čtvrtě kilometru. Magda, která šla kousek za nimi a vidí již poněkud hůře a fáborky se jí ve tmě špatně hledají, měla radost, že nemusí koukat po těch malých cancourkách, co odněkud visí, ale stačí jí si jen hlídat dva mnohem větší objekty. Společně s těmito objekty si tak cestu na start prodloužila o dobrý kilometr a půl (jako by už původních 1800 m s 50 m převýšení bylo málo). Díky tomu nestihla start, nestihla si tak ani odběhnout a musela učinit příslušnou několikaminutovou pauzu přímo v lese. S Hankou se pak znovu se sešly na sběrce, kde si Magda řekla, že to tedy za Hankou alespoň pořádně napálí do cíle, aby po chvíli pálení zjistila, že fáborky opět nikde. Zkrátka je vidět, že viset za někým se nevyplácí ani na fáborkovaných úsecích :-)).

V neděli nás čekala klasika a na start to bylo opět daleko - 2500 m, 90m převýšení. Šla jsem do lesa jako poslední, a tak jsem se těšila, že tam budu zase hezky sama a doufala, že tentokrát nepotkám ani jednoho divočáka (na Jarních skalách mi jich přes cestu postupně přeběhlo sedm a široko daleko zrovna nebyl nikdo, kdo by mě případně zachránil). Jedničku a dvojku jsem našla moc pěkně a pak mi cestu zkřížil nějaký chlap a posléze ještě nějaká paní, takže se mi na trojku povedlo vyrobit solidní chybu. Ne, že bych zabloudila, ale byla jsem si značně nejistá ohledně výšky, ve které se nacházím. Trochu mi to tam vrstevnicově nesedlo, což u mě není nic divného, protože s těmi hnědými čárami na mapě bojuji pořád, ale Mirek mi o tom místě a svém pocitu tvrdil totéž, tak ta chyba třeba nebyla až tak na mé straně. Hlavně, že stačilo sejít dolů a nikoli se škrabat nahoru. Trať mi přišla D21K celkem odpovídající a na konci jsem se dokonce i rozeběhla. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy mě čekal dle mého prvního pohledu na mapu stupidní postup na devítku. Sice mi hned problesklo hlavou, že to může být nějaká bouda, ale všechny myšlenky, které by mě donutily zastavit se, když jsem se konečně rozeběhla, jsem zahnala s odůvodněním, že jdu přece Káčka, tak je stupidní dlouhý postup po cestě normální. V půlce postupu se mi běh omrzel a musela jsem přejít do chůze, přičemž jsem se z nudy znovu koukla do mapy a zjistila, že ten postup zas tak stupidní nebyl. No, ale už bylo pozdě a já se musela do toho strašného dvojsvahu vyplazit. Nakonec z toho byl celkem solidní čas a 5. místo. Stejné místo, ale v D21L obsadila Štěpka, která porazila o 22 minut Katku. V D10 byla přes počáteční potíže - nejprve si vzala klučičí popisy, což jí bylo ještě vymluveno, a pak i klučičí mapu - třetí Áňa. Renatě byla zima, tak v lese pospíchala a vyhrála s náskokem D45L. Didin byl 11. v H14, Vojta v H18 4. za trénovaným triem z Kamenice a Vašík 2. v HDR.

O víkendu jsme se vydali na golfové hřiště u Kunětické hory. Nikoli za účelem hrát golf, i když možnost si ho vyzkoušet se také naskytla. Chtěla jsem si po roce opět zkusit Trail-O a třeba konečně porazit Mirka. Poprvé jsem si tuto disciplínu OB, nyní i oficiálně uznanou ČSOS, vyzkoušela při PE a dopadla dost tristně - neměla jsem se hlásit hned do elity. Před startem časovky jsem ještě vyslechla rady od vozíčkářů o tom, jak správně razit a že je dobré mít vlastní kleště. Časovku jsem dala padesát na padesát, ostatně jako Mirek, ale ten měl špatně jiné dvě odpovědi. Při vlastním závodě, kdy jsme si s Mir... více

O víkendu jsme se vydali na golfové hřiště u Kunětické hory. Nikoli za účelem hrát golf, i když možnost si ho vyzkoušet se také naskytla. Chtěla jsem si po roce opět zkusit Trail-O a třeba konečně porazit Mirka. Poprvé jsem si tuto disciplínu OB, nyní i oficiálně uznanou ČSOS, vyzkoušela při PE a dopadla dost tristně - neměla jsem se hlásit hned do elity. Před startem časovky jsem ještě vyslechla rady od vozíčkářů o tom, jak správně razit a že je dobré mít vlastní kleště. Časovku jsem dala padesát na padesát, ostatně jako Mirek, ale ten měl špatně jiné dvě odpovědi. Při vlastním závodě, kdy jsme si s Mirkem spravedlivě rozdělili děti - on Anežku, já kočár se Šárkou, jsem se tak soustředila na správné ražení, abych měla zoubky ve správném písmenku a procvaklé hezky obě části kartičky, že jsem až na páté kontrole zjistila, že razím od 21 dolů místo od 1 nahoru :-(. Prodělala jsem na tom dva body (zbylé dvě kontroly jsem měla stejně špatně), protože políčka R v trailu neexistují a s tím, že je někdo blbej a neumí razit od začátku, se u kategorie Elite nepočítá. Na druhou stranu nechápu, proč je na průkazce, která je nastojato, jednička dole a dvacetjednička nahoře. Když si to otočím, mám zase ta čísla a písmenka vzhůru nohama. Když nepočítám tento renonc, naučila jsem se zase pár dalších věcí. Například, že když mi nějaká kontrola přijde velmi jednoduchá, tak to ještě neznamená, že to musím mít špatně a raději dát něco jiného. Nebo, že když je něco mezi, tak je to sice "přesně" mezi, ale ta přesnost se pohybuje v metrech, nikoli centimetrech. V sobotu mě tedy Mirek opět porazil, oficiálně o tři body, neoficiálně, když si přičtu ty dva, o které jsem přišla špatným postupem ražení, pouze o bod.

Neděli jsme zahájili normálním sprintem. Přestože to měla být spíš doprovodná akce k Trail-O a jakési poděkování za zapůjčení golfového hřiště a jeho propagace (startovné 20 Kč bylo opravdu symbolické) a souběžně se konaly nepochybně atraktivní sprinty v Táboře, byla účast docela slušná. S mapou jsem problém neměla, možná i trochu pomohl sobotní "mapový trénik", takže jsem vše nechala jen na svém pomalém běhu. Cenné vteřiny jsem ztratila zavazováním tkaničky hned u jedničky a poté tím, že jsem odpaliště považovala za green čili zakázaný prostor a poctivě ho cestou na šestku obíhala. Mirek mě přihlásil do D35, kde jsem skončila 6. se čtyřminutovou ztrátou na vítězku Smutnou, což mi při jejích kvalitách přijde jako úspěch. Vůbec jsem byla potěšena svým časem, čekala jsem, že 2,5 km půjdu aspoň 30 minut a sotva stihnu limit, ale zvládla jsem to za necelých 19 min. A to jsem opět nespala. Nejen, že jsem se dělila o úzkou postel se Šárkou (přespali jsme na chalupě), která zabere na šestiměsíční mimino neuvěřitelně velký prostor, ale k obvyklému celonočnímu bumbání si tentokrát Šárka přidala ještě jedno přebalování, když se jí po týdnu konečně zadařilo řádně vytlačit spotřebované příkrmy. K tomu ještě ten posun času a ve výsledku mi po doběhu bylo tak zle, že se mi na žádný trail už nechtělo, protože mi vertikální poloha činila značné obtíže. Než se Mirek vrátil z příchozích s Anežkou, trochu jsem se zmátořila a mohli jsme vyrazit. Šárka se tentokrát rozhodla, že nedostojí své pověsti vzorného miminka a v žádném případě nebude celou cestu spát, ale naopak řvát, takže jsme ji museli střídavě nosit a u šestky si dokonce vyžádala další krmení. Aby mi ukázala, zač je toho loket, pořádně mě kousla. A pak nemám tu šestku mít špatně. Do toho "řádila" Anežka, která už byla notně unavená, takže vskutku ideální podmínky :-). Přesto jsem kromě šestky určila špatně už jen dvě kontroly a jednu v časovce - zrovna tu nejlehčí, kde mě ovšem rozhodil Míra Slovák tím, že mě k druhé židli nutil běžet ;-), čímž se mi podařilo porazit Mirka, který mi ovšem dost pomohl tím, že mě u poslední kontroly upozornil, že mi končí limit, takže mám něco orazit a pádit do cíle. Ještě nám s Lenkou pomohl najít čtvrtý lampion, protože my dvě jsme přes veškerou snahu nemohly najít víc než tři. Lenka doufala, že když najde správný hustník, najde třeba i správný lampion nebo spíš, že tam třeba žádný nebude a bude moct orazit rovnou Z. Já tolik času neměla, navíc jsem měla dojem, že správný hustník už mám, jen nevím, který lampion v pořadí to je.

Jako bonus se všichni zúčastnění z nedělních závodů mohli přihlásit do golfové akademie a zdarma se nechat proškolit a vyzkoušet si patování či odpal. Jako správní fanoušči Tigera Woodse jsme si to chtěli zkusit také, přece jen pouhým sledováním PGA tour si velkou představu o obtížnosti tohoto sportu neuděláme, ale protože zájem byl tak velký, že školení probíhalo po skupinách v pořadí dle přihlášení a my se nahlásili pozdě, tak jsme to vzdali a jeli se projet po okreskách domů.

Vcelku bych ohodnotila víkend jako úspěšný, vždyť i v trailu jsem zaznamenala ve výsledcích výrazný posun k lepšímu. Loni jsem šla dva závody s úspěšností 32 % a 39 %, tento víkend další dva a úspěšnost opět vzrostla na sobotních 48 % (resp. 56 %) a nedělních 83 %. Akorát teď nevím, jestli to zkoušet dál a dostat se na úroveň Lešti či Lenky s Liborem, kteří chodí bezchybně nebo jsem dosáhla svého Trail-O vrcholu a měla bych odejít :-))). Výsledky všech tří závodů najdete zde.

Sérii závodů pražské zimní ligy uzavřela také již tradiční Praga Magica. Pojali jsme to jako rodinnou procházku centrem Prahy s mapou v ruce. Naštěstí, protože jsem hned cestou na první kontrolu málem zabloudila. Ne, že bych se nenašla nebo dokonce nevěděla kde jsem, tu část znám docela dobře, ale něco jiného je jít jen tak a něco jiného jít podle OB mapy, strkat před sebou kočár, hlídat Anežku, aby nehopsla pod případně projíždějící auto a ještě do telefonu vysvětlovat Mirkovi, který nás vyložil kus od shromaždiště a jel dělat další okruhy po okolí za účelem zaparkování vozu, kde asi tak zrovna jsme a kam míříme. Prostě tyhle dvě věci neumím... více

Sérii závodů pražské zimní ligy uzavřela také již tradiční Praga Magica. Pojali jsme to jako rodinnou procházku centrem Prahy s mapou v ruce. Naštěstí, protože jsem hned cestou na první kontrolu málem zabloudila. Ne, že bych se nenašla nebo dokonce nevěděla kde jsem, tu část znám docela dobře, ale něco jiného je jít jen tak a něco jiného jít podle OB mapy, strkat před sebou kočár, hlídat Anežku, aby nehopsla pod případně projíždějící auto a ještě do telefonu vysvětlovat Mirkovi, který nás vyložil kus od shromaždiště a jel dělat další okruhy po okolí za účelem zaparkování vozu, kde asi tak zrovna jsme a kam míříme. Prostě tyhle dvě věci neumím spojit dohromady: buď mapuji nebo vím, kudy jdu a poznávám místa, kde jsem, i když u toho strkám kočár a telefonuji. Mapování mi však až do třetí kontroly činilo překvapivě velké potíže. Pak jsem se chytila, možná proto, že jsem se vzdala myšlenky udržet tu A3 krásně rovnou a novou až domů a trochu ji poskládala, takže jsem dokonce mohla Mirka upozornit, že ten průchod, kde je čtvrtá kontrola, právě minul. Stejně tak ho minula babička Nemšovská s malým Ryšavým, která se přiznala, že dělá průvodkyni po Praze - také jakýmsi turistům bez zaváhání popsala cestu do Havelské ulice, na kterou se ptali, ale mapu takhle vidí poprvé. U osmé kontroly jsme dali svačící přestávku, a když už jsme téměř dojídali, objevila se tato dvojice znovu. Bohužel pak už jsme je nedohnali. Trasa, ač nejkratší a určená dětem, mi přišla docela dlouhá, strávili jsme na ní skoro dvě a půl hodiny. Možná to ale bylo tím, že se vyznačovala kromě pamětihodností, kolem kterých Anežka probíhala bez povšimnutí, mnoha jinými zajímavostmi jako rozkopanými ulicemi se spoustou nádherných dlažebních kostek na hraní či hromadami kamínků. A když jedna z posledních kontrol visela přímo na plotě dětského hřiště, vypadalo to, že už závod nedokončíme. Kupodivu se nám povedlo Anežku po sklouznutí na klouzačce a pohoupání na koníkovi přesvědčit, že provedeme ještě tři raženíčka, dojdeme do cíle a pak se na hřiště vrátíme. Jedno raženíčko nám dalo trochu více námahy, než jsme původně čekali, protože zmizelé kleště včetně mlíka označujícího místo kontroly se nacházely ve smradlavém odpadkovém koši. Mirek prorokoval, že už nás stejně nebude nikdo čekat, ale zmýlil se, čekal na nás celý pořadatelský tým v čele s Jéňou. Se slovy "Kočár už je tady" začali balit cíl a směřovat na pozdní oběd. A než nám naskočila databáze, objevily se i výsledky.

V sobotu jsme vyrazili otestovat nové oddílové dresy na další tradiční závod, a to Jarní skály. Závod to byl pro mě velmi příjemný, trať mapově i fyzicky celkem nenáročná (až na dva výšlapy), prostě správná céčka. K mému nadšení se mi podařilo porazit 26 soupeřek a obsadit 19. místo v D21C. Lucie se nad mým výkonem ofrňovala, dala mi to deset minut a skončila ve stejné kategorii 6. Tak nevím, jestli má o mě tak vysoké mínění a stále podceňuje mou současnou kondici, že jí můj výkon nepřišel hoden mých kvalit (tak se mě snažil utěšit Mirek) nebo jí to i na mě při... více

V sobotu jsme vyrazili otestovat nové oddílové dresy na další tradiční závod, a to Jarní skály. Závod to byl pro mě velmi příjemný, trať mapově i fyzicky celkem nenáročná (až na dva výšlapy), prostě správná céčka. K mému nadšení se mi podařilo porazit 26 soupeřek a obsadit 19. místo v D21C. Lucie se nad mým výkonem ofrňovala, dala mi to deset minut a skončila ve stejné kategorii 6. Tak nevím, jestli má o mě tak vysoké mínění a stále podceňuje mou současnou kondici, že jí můj výkon nepřišel hoden mých kvalit (tak se mě snažil utěšit Mirek) nebo jí to i na mě přišlo slabé. Já jsem se svým výkonem spokojená, žádné chyby a občas jsem i běžela. Katka, která se stala čerstvou majitelkou řidičského průkazu a rovnou začala sbírat své první řidičské zkušenosti, se nenechala rozhodit ani agresivní pseudořidičkou na parkovišti, která nejenže nedbala pokynů pořadatelů, ale zjevně chtěla ještě před závodem odrovnat část svých soupeřek, a skončila v D21B rovněž 19. ze 43. Ivana o pouhých 6 minut za Katkou na 31. místě. Renata si letos už poněkolikáté v cíli postěžovala, jak je na tom špatně, že jí to neběhá, dělá chyby apod. a opět vyhrála, tentokrát D45. Ano, má pravdu, Katka byla rychlejší :-). Výborně zaběhla Áňa, která na mapově velmi těžké trati skončila 2. v D10. Stejnou trať absovoval i Vašík v rámci HDR a svoji premiéru si v HDR odbyla i Anežka, která vše poctivě odběhla či odešla po svých. Mužskou část Příra zastupovali kromě Vašíka 14. Didin v H14, Vojta v H21B, 12. Slávek a 47. Pavel Izák v H21C.

Vidím, že databáze už nám zase funguje, tak mohu vložit i zbývající dva články, co jsem si po neúspěšném pokusu o vložení toho předchozího raději zazálohovala. Snad to zase nespadne.

V poslední době mi činí velké obtíže vybojovat si své místo u počítače, takže to dnes bude opět tři v jednom. V neděli 11. března jsem se po několikaleté přestávce vydala opět na tradiční slávistický MOB, tentokrát, abych se přesvědčila, jak se mi během posledních tří let mého současného "zaměstnání" dokonale vymyl mozek. Kromě startovací otázky ohledně nejstarší univerzity v Evropě, která mi naštěstí i přes značný odliv mých mozkových buněk přišla naprosto jasná, jsem u většiny ostatních váhala mezi dvěma odpovědmi. A to to byly věci, které jsem studovala a mám z toho i zkoušku, navíc by jejich znalost měla asi patřit ke všeobecnému rozhledu vysokoškolsky vzdělaného člověka, tedy alespoň toho,... více

V poslední době mi činí velké obtíže vybojovat si své místo u počítače, takže to dnes bude opět tři v jednom. V neděli 11. března jsem se po několikaleté přestávce vydala opět na tradiční slávistický MOB, tentokrát, abych se přesvědčila, jak se mi během posledních tří let mého současného "zaměstnání" dokonale vymyl mozek. Kromě startovací otázky ohledně nejstarší univerzity v Evropě, která mi naštěstí i přes značný odliv mých mozkových buněk přišla naprosto jasná, jsem u většiny ostatních váhala mezi dvěma odpovědmi. A to to byly věci, které jsem studovala a mám z toho i zkoušku, navíc by jejich znalost měla asi patřit ke všeobecnému rozhledu vysokoškolsky vzdělaného člověka, tedy alespoň toho, co vystudoval techniku. Aspoň, že ten infrazvuk se mi při šplhání do kopce vybavil správně (také jsem těch UV-VIS, IR a Raman spekter naměřila a viděla docela dost na to, abych si vybavila, co má jakou vlnovou délku), i když zrovna této otázce jsem se měla při správném postupu vyhnout. Stejně tak by někoho, kdo má maturitu ze zeměpisu, neměl rozhodit dotaz na pořadí japonských ostrovů podle velikosti. Musím se přiznat, že další jistou odpovědí pro mě byla ta, která se týkala operního díla, i když tato otázka také nebyla tou povinnou. Méně jistá jsem si byla u otázky vymyšlené mou nejmilejší exsoupeřkou speciálně pro mě (bohužel nedokázala propašovat nic z oblasti kojení, krmení, přebalování či jiné péče o matku a dítě do tří let) o tom, která jména byla nejčastěji dávána v roce 2010, protože mě lehce mátl Jakub, ale velmi rychle se mi vybavila tabulka, kterou jsem studovala v srpnu, když jsme vybírali jméno pro Šárku a tam ve všech kolonkách vedla Tereza (klučičí jména jsem neměla potřebu studovat, proto ta lehká nejistota). Jediné, s čím jsem ke své velké radosti neměla vůbec problém, byla mapa, což mohlo být způsobeno částečně mou pomalou rychlostí. Navíc jsem zase nestihla start a tudíž ani prémiovou otázku, ale i tak bych si polepšila maximálně o jedno místo ve výsledném pořadí. Na kratší variantě trati (jinak bych ani nevyužila tu moji speciální otázku) jsem skončila desátá. Porazila mě jak Markéta Rohanová, která skončila sedmá, tak Lucie, která byla 4. pár vteřin před Mirkem. Mirek doplatil na to, že si stále ještě nepořídil brýle, protože poté, co vyrazil na kontrolu, jejíž číslo v mapě četl jako 41, došel na 44. Navíc nezodpověděl otázku, protože usoudil, že je to komplikované na přemýšlení za běhu, ale když jsem se ho ptala, co bylo za otázku a on mi ji začal citovat, tak poté, co ji dořekl se plácl do čela a zvolal: Vždyť je to úplně jednoduché - 400 metrů. Smála jsem se mu, že bude jediný matfyák, který to nezodpověděl, ale překvapivě byl dokonce jedním z mnoha. Jediným úspěšným Příro zástupcem na dlouhé trati byl Jeník, který naopak jako jeden z mála závodníků prémiovou otázku zodpověděl. Slávek dlouhou trať sice proběhl, ale zapomněl orazit sběrku, takže skončil DISK. Otázky i výsledky snad chvíli vydrží zde.